Dopisy Olze

Scénář a režie . SKUTR

Scéna Jakub Kopecký

Kostýmy Simona Rybáková

Hudba Petr Kaláb

Asistentka režie Zuzana Kolomazníková

Premiéra 17. 11. 2018 v Divadle v Dlouhé

První scénické uvedení dopisů Václava Havla z vězení z let 1979 - 1983 v předvečer kulatého výročí Sametové revoluce a jako připomenutí člověka, který vstoupil nejen do světových dějin, ale i do našich životů a srdcí.
Inscenace Dopisy Olze naváže volně na inscenaci Sen v červeném domě, která se inspirovala tvorbou T. S. Eliota a Samuela Becketta. Václav Havel je logickým pokračovatelem těchto velikánů světové literatury jako spisovatel, filozof i dramatik.
Divadelně – pohybovo – hudební tvar asociativního rozvíjení textu dopisů o vnitřním světě člověka uprostřed životní zkoušky v malém prostoru vězení s nikdy nekončící přítomností dalších spoluvězňů a reflexe našeho vztahu k fenoménu Václava Havla naváže na podobnou tradici některých poetických projektů Divadla v Dlouhé.

O žádném jiném období v Havlově životě nevíme tolik jako o jeho životě ve vězení. Samozřejmě postrádáme detailnější záznamy o jeho svářečské práci, o dost jednotvárném jídelníčku a dalších drobnostech vězeňského života. Pokud však šlo o život vnitřní, málokdy se někdo věnoval sebezpytu tak důkladně a zaznamenal ho tak výmluvně jako Havel v dopisech Olze. (Michael Žantovský)

Z dopisů vznikla nakonec prazvláštní kniha, dodnes mi není jasné, co to vlastně je: soubor esejů? dokument? dokument o čem vlastně? o mně? o vězení? Kdysi mi to psaní po několik let zachraňovalo život a dávalo mu nějaký smysl; co to však může znamenat pro jiné a mimo vězeňský svět? O vězení tam není nic a jako filosofie? Svět je zaplaven tisíci daleko čtivějších a pravděpodobně pronikavějších knih od skutečných filosofů, kteří nemuseli psát rychle a v hluku a mohli citovat ze všech knih světa. Přiznám se, že obdivuji každého, kdo tuto knihu přečetl celou a kdo jí rozuměl; já sám už dnes mnoha jejím pasážím prostě nerozumím. A setkám-li se tu a tam s někým, komu ta kniha skutečně něco dala, kdo v mém klopotném vězeňském hledání sebe sama nalezl kus svého vlastního hledání a kdo to přečetl nejen s porozuměním, ale dokonce s určitým pohnutím, jsem tím vždy znovu hluboce dojat – možná víc než ten nejpohnutější čtenář – vyslovuji za to dotyčnému svůj obdiv a dík. (Václav Havel)

SPOLUPRACOVNÍCI